Určitě už jste někdy slyšeli někoho lamentovat nad tím, jak je chudý. Jak mizerně ho v zaměstnání platí, jak pobírá nízký důchod, jak mizerná je jeho podpora v nezaměstnanosti, jak skoupý je k němu státní sociální systém… A docela často jsou takoví lidé poměrně chudí, i když třeba ne zase až tak nesnesitelně. A někdy jde o pouhé stěžování si z principu, ze zvyku a setrvačnosti.
Za socialismu byly pochopitelně terčem našich stížností platové tabulky, podle kterých jsme byli všichni jakožto státní zaměstnanci placeni. Kolikrát jsme jenom zaslechli třeba i závistivé narážky na to, o kolik se mají lépe lidé na onom údajně zahnívajícím kapitalistickém západě! A dodávali jsme obvykle, že kdybychom byli placeni jako zaměstnanci na západě, pracovali bychom daleko líp, než jsme pracovali. Což byla ale spíš jenom výmluva, protože lenoši se k pořádné práci nerozhýbou, ani když se jim nabídne velký plat, ty lze k práci jedině dokopat. A možná ani to ne, jak ukazuje dnešní doba.
Dnes už máme kapitalismus i u nás. I u nás tedy může být každý svého štěstí strůjce, každý může dělat to, co si usmyslí, a pak za to žádat adekvátní peníze. Ale místo toho jsme často svědky toho, jak se někteří lidé jenom válejí, nechají se živit státem, ale nedělají vlastně nic pro zlepšení poměrů, ve kterých žijí. Než aby makali, raději si stěžují na vykořisťování nebo na stát.
Ale realita je, jak je známo, jiná. Naši zaměstnanci jsou totiž v rámci Evropské unie stále jedni z těch levných a zaostávají za evropským platovým průměrem, a byť si přece jenom postupně mírně polepšují, stále si nevydělávají ani polovinu toho, co jejich němečtí kolegové. A za některými západními zeměmi zaostáváme ještě daleko víc. A proč se nemáme tak jako ti, jimž závidíme, nebo aspoň lépe, než jak se máme? Je to prosté. Naše mzdy by měly odpovídat a také odpovídají naší produktivitě. A pokud nepracujeme víc a lépe, měli bychom si stěžovat jen sami na sebe. A ne se založenýma rukama závidět, že se jinde mají lidé líp.